Nedávno čekala moji klientku důležitá schůzka se zahraničními obchodními partnery. A protože je profík, na schůzku se pečlivě připravila.

• Dala dohromady podklady, čísla a informace.
• Sepsala si, co by na té schůzce chtěla říct.
• Zamyslela se nad otázkami, které by mohly zaznít.
• Připravila se i na body jednání, které nebyly moc pravděpodobné, ale co kdyby...
• A každý den se mnou trávila on-line hodinu (i víc), aby se rozmluvila, natrénovala si potřebnou slovní zásobu a setřásla ze sebe obavy.

A pak přišel den "D" a schůzka "S" ... a s nimi velké zklamání.

Jeden ze zahraničních účastníků totiž mluvil tak rychle a s tak silným přízvukem, že mu ani moje klientka, ani její kolegové nerozuměli.

Několikrát ho žádali, aby svoje slova zopakoval, aby lehce zpomalil. Slovy i gesty dávali jasně najevo, že krapet klopýtají - on byl v angličtině rodilý mluvčí, oni ne. Přesto ho jejich potíže vůbec nezajímaly a nijak na jejich prosby nereflektoval.

Klientka si z té schůzky odnesla velmi silný pocit zklamání. Zklamání ze sebe, ze svých schopností. Protože to byla přeci JEJÍ VINA, ŽE NEROZUMĚLA.

Poznáváte se? Taky máte vždycky, když nerozumíte, pocit, že jste to byli vy, kdo selhal? Kdo NEBYL DOST DOBRÝ? Jenže efektivní komunikace není o tom, že jeden mluví a druhý se hroutí. Pokud s někým komunikujeme, je to obvykle proto, že se chceme na něčem domluvit, vyřešit nějaký společný problém. A to se nám určitě nepodaří, když nebudeme tomu druhému naslouchat, neověříme si, jestli pochopil co chceme říct, nebo nám to bude dokonce úplně jedno.

COMMUNICATION IS A TWO-WAY STREET

Efektivní komunikace je záležitost DVOU STRAN: té, která MLUVÍ a té, která NASLOUCHÁ. Komunikace má smysl ve chvíli, kdy je informace, kterou se mluvčí snaží sdělit, pochopena druhou stranou. A jestli se to podaří či nikoliv záleží na snaze obou stran. A tohle zdaleka neplatí jen pro komunikaci v angličtině, ale pro komunikaci kdykoliv, kdekoliv a s kýmkoliv.

Rozdíl mezi tím, kdy jen MLUVÍM a kdy KOMUNIKUJI je v tom, jestli mi protistrana rozumí. A to si můžu ověřit mnoha způsoby. Ať už je to přímá otázka, nebo například krátká pauza mezi větami, kdy zkontroluji pohledem jak se lidé, se kterými komunikuji, tváří. Jsou uvolnění, usmívají se a lehce pokyvují hlavou, aby mi dali najevo, že to, co říkám, dává smysl? Anebo jsou vyděšení, zmatení a vůbec netuší o čem to tu povídám?

Když se jedná o komunikaci v angličtině, roli hrají velmi často i přízvuk mluvčího, rychlost jeho projevu a také slovní zásoba, kterou používá. Častým kamínkem v botě je používání hovorových výrazů, které vycházejí z kulturního prostředí daného mluvčího. A druhá strana pak nemá nejmenší šanci pochopit vtípek nebo narážku, kterou se mluvčí - byť v dobré víře - snažil svůj projev okořenit. Je to jako kdybyste od cizince, který se celkem obstojně naučil česky očekávali, že se od srdce zasměje když prohlásíte, že "v Českých Budějovicích bych chtěl žít každý."

Když s klienty mluvíme o jejich špatných zkušenostech z různých jednání v angličtině, ve valné většině zmiňují dvě obavy, které je svazují:

• obava z vlastních chyb, a
• obava, že nebudou druhé straně rozumět.

A tyhle strachy jim dokážou rozklepat kolena docela slušně. Protože kdo z nás by se chtěl před obchodními partnery ztrapnit, že?

Je dobré si čas od času připomenout, že angličtina je jen a pouze jazyk. Je to nástroj, který používáme k tomu, abychom mohli komunikovat s kolegy z celého světa. A to, jestli se s nimi doopravdy domluvíme, nezáleží na tom, jestli umíme anglicky jako rodilý mluvčí, ale na tom, jak dobře budou obě strany umět komunikovat.

Musím mluvit jako rodilý mluvčí.

Nemusíte. Nevím, kde se tenhle mindset vzal, ale zasloužil by si shořet v pekle. Angličtina je lingua franca, společný dorozumívací jazyk pro lidi z celého světa, díky kterému jsme schopní na jednom meetingu vyřešit problém s kolegy s Indie, Mexika, Dánska i Itálie. Anglicky na světě mluví cca 1,5 miliardy lidí, přičemž rodilých mluvčích je z toho jen asi 400 milionů. A samozřejmě můžete narazit na bytost, pro kterou je angličtina mateřský jazyk a vám dá jasně najevo, že se svojí B2 jí nesaháte ani po kotníky. Otázkou je, jestli si někým takhle moudrým dobrovolně zvyšovat hladinu kortizolu.

Mí klienti, pro které je angličtina denním chlebem, na tom s její znalostí nejsou nijak špatně. Ostatně, to by ani nemohli dělat práci, kterou dělají. A přesto nejčastější věta, kterou slyším na našem prvním setkání, je: "My English is terrible." Jenže ona právě nijak "terrible" není. Na to, že to není jejich rodný jazyk, se dostali pekelně daleko, většinou na úroveň B2 nebo C1 a to je úspěch, za který by na sebe měli být hrdí a ne se za něj stydět a omlouvat se.

To, co většinou mí klienti potřebují získat nejsou jenom nová anglická slovíčka a cool byznys fráze, ale také sebevědomí, se kterým by bez obav a studu požádali druhou stranu, aby zopakovala, zpomalila nebo přeformulovala své sdělení. 

Potřebují si uvědomit, že jsou se svými kolegy rovnocennými partnery v diskuzi, do které přispívají svými znalostmi, zkušenostmi a dovednostmi, a angličtina je pouhým prostředkem dorozumění a nikoli kritériem hodnotícím jejich kvalifikaci. A že jejich angličtina je ve skutečnosti dost dobrá na to, aby v ní byli schopní komunikovat se vztyčenou hlavou.

Pokud jste se při čtení tohoto článku přistihli, že podobné pocity máte někdy i vy, tak si příště, až to na vás zase padne, zkuste trošku víc zanalyzovat situaci, která vás rozhodila. Opravdu byl problém jen a pouze ve vaší mizerné angličtině?

Možná vás taky čeká vaše vlastní 'schůzka S' a už teď cítíte, jak se vám svírá žaludek z toho, že nebudete rozumět nebo se ztrapníte chybou.

Nečekejte na to, až si ze schůzky odnesete pocit zklamání. Pojďme ji společně připravit tak, abyste tam šli jako sebevědomý partner, který ví, co chce říct – a který se nebojí ozvat, když druhá strana zapomene na to, že komunikace je dvousměrná ulice.

V rámci hloubkové konzultace Executive focus vyladíme váš projev a připravíme vás na krizové komunikační momenty, abyste příště odcházeli se vztyčenou hlavou.