O červených chybách a strachu z mluvení
Červená barva se mi moc líbí. Mívala jsem červené auto, v batohu nosím červený diář a v mé kanceláři byste si všimli spousty červených doplňků. Ale červenou propisku na opravování chyb v mém penálu nenajdete.
Taky vám přeběhne mráz po zádech, když si vzpomenete na svá školní léta? Na zkoušení u tabule, nervozitu, stažený žaludek a učitelku, která se z vás snaží před celou třídou něco vydolovat? To, co našimi vzpomínkami často prochází jako červená nit, je STRACH. Strach, že uděláme chybu.
Náš vzdělávací systém je v mnoha ohledech založený na soutěživosti a klade velký důraz na bezchybnost. Každé zaváhání, každá chyba znamená, že je něco ŠPATNĚ! Káravý pohled, červený vykřičník a stupeň dolů! V tomhle systému jsme všichni vyrostli. Formoval nás mnoho let.
A tak není divu, že se nám strach, že něco uděláme nebo řekneme špatně, zaryl pod kůži a jakmile před námi přistane papír s poznámkami psanými červenou tužkou, spíš než jako komentáře a podněty je vnímáme jako kritiku.
A to je důvod, proč ve svých lekcích červenou tužku nikdy nepoužívám. Protože nechci, aby se mí klienti cítili mizerně.
To, co je ve skutečnosti špatně, je právě tenhle strach. Svazuje nám ruce (a v případě angličtiny i jazyk), brání nám naučit se něco nového nebo se s někým novým seznámit a popovídat si s ním, a upírá nám tak možnost mít ze sebe a svých pokroků radost, brzdí nás a brání nám v pohybu.
Jeho centrum je v amygdale, nejstarší části našeho mozku, a jeho primární úkol je připravit nás buď na boj, nebo na útěk. Jakmile nás přemůže strach, ztuhneme, rozbuší se nám srdce a stáhne žaludek. Jsme připravení se s někým poprat nebo prchnout do bezpečí, ale určitě ne si s někým příjemně popovídat nebo se něco nového a zajímavého dozvědět.
A proto, pokud se něco opravdu chceme naučit, je potřeba tenhle mindset změnit, strach z našeho slovníku jednou provždy vymazat a chyby začít chápat jako něco, co nám ve skutečnosti pomáhá učit se, rozvíjet se a tvořit.
Ne nadarmo se říká, že "chybami se člověk učí". A aby to učení opravdu někam vedlo, je potřeba ho vnímat jako proces, který nás rozvíjí, rozšiřuje naše obzory a umožňuje nám potkávat nové přátele. Mělo by nás bavit a dělat nám radost a břicho by nás u něj mělo od smíchu bolet. Strach v něm místo nemá.
Podívejte se někdy, jak malé děti staví domečky z lega. Poskládají k sobě pár kostek, svůj výtvor si prohlédnou, poslední tři kostky odeberou a vymění je za jiné. Stavbu domečku vnímají jako proces, při kterém je naprosto v pořádku, že se něco nepovede, vymění za lepší, přestaví nebo úplně změní.
Vezměte si z nich příklad a zkuste k učení angličtiny přistupovat se stejnou svobodou a lehkostí. Dovolte si dělat chyby, nepranýřujte sami sebe za každou špatnou předložku a radujte se i z těch nejmenších úspěchů.
Angličtinu se učíte, abyste se domluvili. Léta jste, týden co týden, chodili do jazykové školy, za kurzy zaplatili hromadu peněz a teď se bojíte otevřít pusu? Není to škoda? Nedělejte z komára velblouda, chyby přeci děláme všichni! I ve vlastním jazyce, natož v cizím. Většině z nich nebude v záplavě slov a informací nikdo přikládat váhu, protože budou tak drobné, že v porozumění nijak bránit nebudou.
A když se vám náhodou
opravdu "zadaří" a řeknete něco úplně jiného, než jste chtěli, bude z toho
aspoň skvělá historka, kterou na příštím večírku pobavíte své přátele 😉.
Strach z červené propisky v nás možná zůstal, ale už mu nemusíme dovolit, aby nás brzdil v kariéře nebo v radosti z cestování. Angličtina v dospělosti není o sbírání známek, ale o schopnosti propojit se s lidmi a srozumitelně vyjádřit to, co máte na srdci.
Cítíte, že je čas tyhle staré bloky definitivně odložit a začít v angličtině znovu, s lehkostí a bezpečně?
Právě pro vás jsem vytvořila program Komunikační restart. Během 8 společných setkání přenastavíme váš mindset tak, abyste získali pevnou půdu pod nohama a konečně se v angličtině v klidu nadechli.