O červených chybách a strachu z mluvení

20.04.2020

Červená barva se mi moc líbí. Mám červené auto, červený notebook a spoustu červených doplňků. Jen červenou propisku na opravování chyb v mém penálu nenajdete.

Taky vám přeběhne mráz po zádech, když si vzpomenete na svá školní léta? Na zkoušení u tabule, nervozitu, stažený žaludek a učitelku, která se z vás snaží před celou třídou něco vydolovat? To, co našimi vzpomínkami často prochází jako červená nit, je STRACH. Strach, že uděláme chybu.

Náš vzdělávací systém je v mnoha ohledech založený na soutěživosti a klade velký důraz na bezchybnost. Každé zaváhání, každá chyba znamená, že je něco ŠPATNĚ! Káravý pohled, červený vykřičník a stupeň dolů! V tomhle systému jsme všichni vyrostli. Formoval nás mnoho let. A tak není divu, že se nám strach, že něco uděláme nebo řekneme špatně, zaryl pod kůži.

Jenže to, co je ve skutečnosti špatně, je právě tenhle strach. Svazuje nám ruce (a v případě angličtiny často i jazyk), brání nám naučit se něco nového nebo se s někým novým seznámit a popovídat si s ním, a upírá nám tak možnost mít ze sebe a svých pokroků radost. A proto je potřeba tohle nastavení mysli změnit, strach z našeho slovníku jednou provždy vymazat a chyby začít chápat jako něco, co nám ve skutečnosti pomáhá učit se, rozvíjet se a tvořit.


Zásadní je podívat se na chybu úplně jinak, než tomu bylo kdysi ve škole. To, že ji pouze červeně označíme a studenta vytaháme za uši vůbec nic nevyřeší. Chybující nešťastník sice bude vědět, že něco udělal ŠPATNĚ, bude se tak i cítit, ale jak to udělat příště líp vědět nebude.

S chybou je potřeba pracovat. Přijít na to proč se stala, zjistit, jaký špatný postup k ní vedl a naučit se, jak to má být správně. Ne nadarmo se říká, že "chybami se člověk učí". Aby to učení opravdu někam vedlo, je potřeba ho vnímat jako proces, který nás rozvíjí, rozšiřuje naše obzory a umožňuje nám potkávat nové přátele. Mělo by nás bavit a dělat nám radost a břicho by nás u něj mělo od smíchu bolet. Strach v něm místo nemá.

Podívejte se někdy, jak malé děti staví domečky z lega. Poskládají k sobě pár kostek, svůj výtvor si prohlédnou, poslední tři kostky odeberou a vymění je za jiné. Stavbu domečku vnímají jako proces, při kterém je naprosto v pořádku, že se něco nepovede, vymění za lepší, přestaví nebo úplně změní. Vezměte si z nich příklad a zkuste k učení angličtiny přistupovat se stejnou svobodou a lehkostí. Dovolte si dělat chyby, nepranýřujte sami sebe za každou špatnou předložku a radujte se i z těch nejmenších úspěchů.

Angličtinu se učíte, abyste se domluvili. Léta jste, týden co týden, chodili do jazykové školy, za kurzy zaplatili hromadu peněz a teď se bojíte otevřít pusu? Není to škoda? Nedělejte z komára velblouda, chyby přeci děláme všichni! I ve vlastním jazyce, natož v cizím. Většině z nich nebude v záplavě slov a informací nikdo přikládat váhu, protože budou tak drobné, že v porozumění nijak bránit nebudou. A když se vám náhodou opravdu "zadaří" a řeknete něco úplně jiného, než jste chtěli, bude z toho aspoň skvělá historka, kterou na příštím večírku pobavíte své přátele 😉.


Další články na blogu:

Máte za sebou už několik kurzů angličtiny, ale stále přešlapujete na místě? Bojujete se slovní zásobou a říkáte si, že to učení nemá smysl?

Červená barva se mi moc líbí. Mám červené auto, červený notebook a spoustu červených doplňků. Jen červenou propisku na opravování chyb v mém penálu nenajdete.

Pro mnoho mých studentů byl hovor přes Skype donedávna jen způsob, jak pozdravit babičku z dovolené. Výuku si přes něj ale představit nedokázali. Ostatně, vůbec to nepotřebovali. Naše lekce byly o tom, že jsme se sešli v mé vymazlené učebně, uvařili si cappuccino a hodinu si užívali tu úžasnou energii, která mezi námi vibrovala. Výukové materiály...