O červených chybách a strachu z mluvení

20.04.2020

Červená barva se mi moc líbí. Mám červené auto, červený notebook a spoustu červených doplňků. Jen červenou propisku na opravování chyb v mém penálu nenajdete.

Taky vám přeběhne mráz po zádech, když si vzpomenete na svá školní léta? Na zkoušení u tabule, nervozitu, stažený žaludek a učitelku, která se z vás snaží před celou třídou něco vydolovat? To, co našimi vzpomínkami často prochází jako červená nit, je STRACH. Strach, že uděláme chybu.

Náš vzdělávací systém je v mnoha ohledech založený na soutěživosti a klade velký důraz na bezchybnost. Každé zaváhání, každá chyba znamená, že je něco ŠPATNĚ! Káravý pohled, červený vykřičník a stupeň dolů! V tomhle systému jsme všichni vyrostli. Formoval nás mnoho let. A tak není divu, že se nám strach, že něco uděláme nebo řekneme špatně, zaryl pod kůži.

Jenže to, co je ve skutečnosti špatně, je právě tenhle strach. Svazuje nám ruce (a v případě angličtiny často i jazyk), brání nám naučit se něco nového nebo se s někým novým seznámit a popovídat si s ním, a upírá nám tak možnost mít ze sebe a svých pokroků radost. A proto je potřeba tohle nastavení mysli změnit, strach z našeho slovníku jednou provždy vymazat a chyby začít chápat jako něco, co nám ve skutečnosti pomáhá učit se, rozvíjet se a tvořit.


Zásadní je podívat se na chybu úplně jinak, než tomu bylo kdysi ve škole. To, že ji pouze červeně označíme a studenta vytaháme za uši vůbec nic nevyřeší. Chybující nešťastník sice bude vědět, že něco udělal ŠPATNĚ, bude se tak i cítit, ale jak to udělat příště líp vědět nebude.

S chybou je potřeba pracovat. Přijít na to proč se stala, zjistit, jaký špatný postup k ní vedl a naučit se, jak to má být správně. Ne nadarmo se říká, že "chybami se člověk učí". Aby to učení opravdu někam vedlo, je potřeba ho vnímat jako proces, který nás rozvíjí, rozšiřuje naše obzory a umožňuje nám potkávat nové přátele. Mělo by nás bavit a dělat nám radost a břicho by nás u něj mělo od smíchu bolet. Strach v něm místo nemá.

Podívejte se někdy, jak malé děti staví domečky z lega. Poskládají k sobě pár kostek, svůj výtvor si prohlédnou, poslední tři kostky odeberou a vymění je za jiné. Stavbu domečku vnímají jako proces, při kterém je naprosto v pořádku, že se něco nepovede, vymění za lepší, přestaví nebo úplně změní. Vezměte si z nich příklad a zkuste k učení angličtiny přistupovat se stejnou svobodou a lehkostí. Dovolte si dělat chyby, nepranýřujte sami sebe za každou špatnou předložku a radujte se i z těch nejmenších úspěchů.

Angličtinu se učíte, abyste se domluvili. Léta jste, týden co týden, chodili do jazykové školy, za kurzy zaplatili hromadu peněz a teď se bojíte otevřít pusu? Není to škoda? Nedělejte z komára velblouda, chyby přeci děláme všichni! I ve vlastním jazyce, natož v cizím. Většině z nich nebude v záplavě slov a informací nikdo přikládat váhu, protože budou tak drobné, že v porozumění nijak bránit nebudou. A když se vám náhodou opravdu "zadaří" a řeknete něco úplně jiného, než jste chtěli, bude z toho aspoň skvělá historka, kterou na příštím večírku pobavíte své přátele 😉.


Další články na blogu:

Když potkáte na ulici člověka, který si něco povídá sám pro sebe, asi si pomyslíte něco o jeho duševní nerovnováze. Napadlo vás ale někdy, že by samomluva mohla být i užitečná?

Každý, kdo se někdy pustil do učení angličtiny a došel až k minulému času, se nutně potkal i s nepravidelnými slovesy. Dost často je to setkání, které studenty napoprvé hodně vyděsí. Obzvlášť když zjistí, že v moderní angličtině se nepravidelných sloves objevuje okolo 300.

Když v březnu 2020 přišla "první vlna" Covid-19, zavřely se školy i mnohé provozovny a kdo mohl, pracoval z domova, musela jsem i já zavřít svoji učebnu v Denisovce a přejít na výuku on-line. Někteří mí studenti z toho měli ze začátku trošku obavy, ale velmi rychle pochopili, že on-line výuku hravě zvládnou, i když se třeba s moderními...