Lektorská sebepéče

K tomuto článku mě inspirovala moje nedávná účast na online konferenci pro lektory cizích jazyků, kde jsem měla tu čest být jedním z 23 řečníků, kteří zde přednesli své příspěvky. Mluvila jsem o pěti aspektech, které je dobré si pohlídat, když jako lektor chcete svoji práci dělat dlouhodobě a spokojeně.

Aspekt, který s kolegy lektory zjevně rezonoval nejvíc, byla sebepéče. Ukázalo se, že je to téma, které řeší nejen lektoři, kteří svojí volnonožeckou dráhu teprve začínají, ale i lektoři, kteří jsou na volné noze už nějaký ten pátek. Prý je to téma, které je i po mnoha letech v podnikání dobré si připomenout, říkali. Tak mi ho tu dovolte dnes otevřít a podívat se společně na to, proč bychom jako lektoři měli víc myslet sami na sebe.

Jestli máme my, jazykoví lektoři na volné noze, něco společného, je to láska k jazyku (nebo jazykům), které učíme a touha předávat tohle nadšení dál. Býváme často empatičtí, pečující a na našich klientech nám záleží, takže se jim snažíme vyjít maximálně vstříc. A to někdy až tak, že zapomínáme sami na sebe a nabereme si toho víc, než dokážeme unést.

Učitelé ve škole mají svůj rozvrh stabilní a s ním i pravidelný příjem. My, volnonožci, dostaneme zaplaceno jen za ty lekce, které opravdu odučíme. A každá lekce, kterou klient zruší, tak pro nás znamená menší výdělek, než se kterým jsme počítali. Proto někdy vypadá lákavě doplnit si rozvrh o několik flexibilních klientů navíc, kterým můžeme nabízet aktuálně uvolněné časy. Jenže když se pak sejde týden, kdy z pravidelných klientů nezruší nikdo a k nim ještě máme tyhle další lekce navíc, může z toho být docela dost vyčerpávající jízda.

S výdělkem souvisí i další problém, který je u volnonožců velmi častý; stejně jako nechceme, aby klienti rušili lekce nám, nechceme samozřejmě rušit lekce ani my sami. A tak se přetahujeme a učíme často i tehdy, kdy nám není psychicky nebo fyzicky dobře. Omlouváme si to tím, že přes obrazovku počítače klienta nenakazíme, a odučit lekci s mírnou teplotou určitě zvládneme.

A další nešvar, kterou u kolegů často vídám je, že si nehlídají svoji "pracovní dobu" a učí tehdy, kdy si to vyžádají jejich klienti. Jenže často pak z toho vyleze pracovní den, který začíná brzy ráno a končí dávno po večerníčku, ale lekce v něm jsou roztahané, proložené neproduktivními pauzami, které nejsou vhodné ani na jinou soustředěnou práci, ani na pořádný odpočinek. Lektoři pak jedou celý dlouhý den v "pracovním módu", ale jejich výdělek tomu neodpovídá, a ještě k tomu tohle pracovní rozvržení také velmi často koliduje s jejich osobními potřebami nebo potřebami jejich rodiny.

Sama jsem si před 15 lety prošla ukázkovým vyhořením a mrzí mě, když kolem sebe vidím lektory, kteří se do něčeho podobného řítí taky, protože uvěřili, že "takhle se to v naší branži zkrátka dělat musí".

Nemusí. Pojďme, prosím, jednou provždy znormalizovat to, že:

• Je úplně v pořádku snažit se i jako volnonožec o work-life balance. Naše práce nás baví a často ji tak řadíme i mezi své koníčky, ale nezapomínejme ani na ostatní volnočasové aktivity a na naše rodiny a přátele. I ti nás potřebují a my potřebujeme je. Tak ani o sebe ani o ně nezapomínejme pečovat.

• Je úplně v pořádku nastavit si pracovní den tak, jak vyhovuje nám. Jsme na volné noze, využijme tu svobodu, která je s tím spojená a pracujme tehdy, kdy to vyhovuje našemu osobnímu i rodinnému nastavení. Zvažujme, kdy má smysl kývnout na pracovní nabídku, která nám časově nevyhovuje, a kdy je lepší takovou zakázku odmítnout.

• Je úplně v pořádku být někdy nemocný. Když onemocní klient, máme pro to pochopení, ale když onemocníme my sami a musíme klientům lekce zrušit, cítíme se často provinile. Ale stejně jako bychom my sami nechtěli platit za sezení u terapeuta, který nás samou únavou nevnímá a nepotěšilo by nás kafe, do kterého nám nachlazená servírka naprská, neměli bychom do takové pozice stavět ani naše klienty.

• Je úplně v pořádku odpočinout si od interakcí s lidmi. Lektorská práce je velmi náročná, vyžaduje koňské dávky soustředěné pozornosti, trpělivosti, pozitivního přístupu, úsměvů a mnoho dalšího a je přirozené, že se po celém dni/týdnu plném sociálních interakci někdy cítíme vyždímaní a potřebujeme se uklidit do ticha a samoty.

Vyčerpaný nebo nemocný lektor nemůže podávat takový výkon jako ten, který má baterky dobité. A když se necítíme z jakéhokoliv důvodu dobře, ovlivňuje to kvalitu námi odvedené práce a klient tak nedostane to, za co zaplatil a co – právem – očekával.

Zároveň také tím, že svému tělu a mysli nedáme to, po čem volají, ubližujeme sami sobě. A možná byl na začátku strach, že když zrušíme pár hodin, ztratíme toho klienta nebo přinejmenším přijdeme o výdělek. Ale co se stane, když se o sebe nebudeme starat dlouhodobě, budeme přehlížet varovné signály a přetahovat se?

Je celkem jedno, jestli dřív odpadne naše unavené tělo nebo naše přetažená hlava; něco nás prostě jednoho dne dost razantně sundá. A vyhrabat se z takové díry trvá mnohem déle než vyležet chřipku. A TO je přesně ten bod, kde se ztráty svých klientů nebo výdělku můžeme oprávněně obávat.

Takže z toho, že se budeme starat o sebe, odpočívat, dávat svému tělu šanci vyléčit se z nemocí a naší hlavě dáme prostor srovnat si myšlenky, budou nakonec těžit i naši klienti. Protože budeme odpočatí, plní energie a nových nápadů, s dobrou náladou a naši klienti budou vrnět blahem.

Jak jste na tom vy a vaše lektorské podnikání? Máte ho nastavené tak, aby vám v něm bylo dobře, nebo na sebe pro dobro svých klientů někdy trošku zapomínáte? Kdybyste to potřebovali trošku vyladit, moc ráda se nad tím s vámi sejdu. Nabídku konzultací i odkaz na rezervační systém najdete v sekci konzultace. Budu se na vás moc těšit ❤️.

Další články na blogu: