Brouci v hlavě

05.04.2021

Takhle krásně vypadá Jičín, město kde žiju, z kopce jménem Brada. Byla jsem tu mnohokrát. Kromě jiného jsem se tu i vdávala. Ale tohle je poprvé, co jsem tu na kole.



Na kole jsem totiž neseděla 10 let. Nenáviděla jsem ho. Věděla jsem, že jakmile na něj sednu, bude mě bolet zadek, vyplivnu plíce a stejně budu z celé skupiny poslední a všichni na mě budou muset čekat. Nesnášela jsem ten pocit. Byla jsem brzda a vadilo mi to.

Blbý je, že nejsem tak úplně "koučovací" typ. Jakmile jsme někam jeli a měla jsem za zády borce, který mi dýchal za krk a snažil se mě povzbudit řevem ve stylu "dělej, makej, máš na to, šlapej šlapej, to dáš", jediné, čeho dosáhl bylo, že jsem z toho kola slezla. A občas ho i vzteky zahodila. Dvakrát asi...

Ale i když jsem jela s někým, kdo věděl o mém "nastavení" a snažil se mi ze všech sil pomoct, nefungovalo to. Ať už to byl můj báječný muž, který trpělivě snášel moje pomalé tempo, nebo moje skvělá kamarádka, která vedle mě šlapala jak Večerníček a celou dobu mi něco povídala, aby mi pomohla nesoustředit se na ten krpál před námi, stejně jsem se cítila jako to největší pako na světě a kolo jsem postupně a nenápadně vyřazovala ze svého programu. No a pak se narodily děti a kolo zůstalo viset v garáži. 10 let.



Jenže děti rostly a z toho mladšího se začal klubat nebezpečně nadšený cyklista. A jelikož 6letý piškot nemůže na silnici sám, potřeboval nutně někoho, kdo by s ním jeho vášeň sdílel. Jenže kdo, když tatínek je do večera v práci a maminka je zarytý nekolař?

Vyřešil to Ježíšek. Protože když se vám dárek od něj nelíbí, těžko mu ho budete vracet, že jo. No a tak jsem k Vánocům dostala elektrokolo. Můj muž nervózně postával u stromečku a trošku se bál, jestli to za Ježíška neslízne sám a já ho nevyženu i s elektrokolem na mráz.

Ale já byla nadšená. Nejvíc nejlepší dárek ze všech. Světýlko na konci tunelu. Naděje na odbourání všech pitomých bloků v mé hlavě. Po všech těch letech trápení jsem se začala na kolo těšit.

Poprvé jsme se synem vyjeli už někdy na konci února. Vypadali jsme jako dva blázni; v zimních bundách s kožíškem, na rukou rukavice a na tváři spokojené úsměvy. A víte co? Hrozně mě bolel zadek. A vůbec mi to nevadilo.



Proč to píšu?

Protože moje zkušenost s elektrokolem je ve své podstatě stejná, jako zkušenost mnoha studentů s učením se angličtiny.

Když nás totiž něco nebaví nebo nás to dokonce stresuje, vytvoříme si v hlavě blok a děláme pak všechno pro to, abychom se takové činnosti vyhnuli. Nevěřili byste, za kolika umytými okny, vyžehlenými košilemi nebo uklizenými garážemi stojí nechuť pustit se do učení nebo domácích úkolů. Což o to, naklizená domácnost je fajn věc, ale v angličtině vás to nijak výrazně neposune.

Dokud budeme mít v hlavě nastaveno, že angličtina je nutné zlo, se kterým se musíme nějak vypřádat, nebo obtěžující povinnost, kterou - i když se nám to nehodí - musíme do týdenního rozvrhu nějak nacpat, nikam to nepovede.




Může nás učení vůbec bavit?

Abychom se něco nového naučili - a to zdaleka neplatí jen o angličtině - musí nás to bavit. Musíme mít chuť se té činnosti věnovat, nesmí nás obtěžovat a rozhodně nás nesmí stresovat.

Nevím jak je to třeba s pletením svetrů, ale co se angličtiny týče, zázračné metody neexistují. To, že se angličtinu naučíte za tří měsíce a bez práce vám slíbit nemůžu. To, že se jí můžete naučit bez stresu a tak, aby vás to bavilo ale určitě možné je. To, co potřebujete, je najít způsob učení, který vám bude vyhovovat, stanovit si rozumné cíle a nastavit tempo učení, které budete zvládat.

Učení vůbec nemusí být nuda. Možná si pamatujete na nezáživná cvičení, která jste vyplňovali ve škole. A věřte nebo ne, jsou typy studentů, kterým právě taková cvičení vyhovují a hrozně je baví. Pokud ale k téhle partě zrovna nepatříte, nepropadejte zoufalství. Existuje totiž fůra dalších způsobů, jak si gramatiku a slovní zásobu dostat do hlavy a neunudit se u toho k smrti.



Learn to walk before you run.

Každý máme svoji vlastní cestu. To, že vaši potomci zvládají seriály na Netflixu v originále a bez titulků neznamená, že vy musíte hned taky. To, že váš kolega v práci píše e-maily v angličtině bez slovníku neznamená, že vy musíte taky. A to, že vaše 13letá neteř odříkává tvary nepravidelných sloves jako básničku od Karla Jaromíra Erbena neznamená, že vy musíte taky. Nemějte na sebe přehnané nároky. Když jste se učili lyžovat, taky jste hned nevyrazili na černou sjezdovku.

Nestyďte se za to, že někomu nerozumíte na první dobrou. V angličtině existuje nepřeberné množství přízvuků a některé z nich jsou obtížně srozumitelné i pro rodilé mluvčí z jiného kontinentu, nejen pro vás. Když si budete sadomasochisticky pouštět filmy v originále bez titulků, neužijete si ani film samotný, ani se toho moc nenaučíte. Titulky jsou kámoš; kombinace čtení a poslouchání vám pomůže snáz si zapamatovat slovíčka nebo fráze, na které ve filmu narazíte a díky titulkům taky budete mít větší šanci rozlišit jednotlivá slova ve větě, kterou ve filmu rodilý mluvčí utrousí jen tak na půl pusy. O sledování filmů v angličtině jsem psala i v článku Když já jim ale vůbec nerozumím..., tak jestli vás tohle téma zajímá, mrkněte i na něj.

Další důležitý bod, který je dobré si přenastavit v hlavě, je váš přístup k chybám. Bojíte se mluvit, protože kdybyste použili špatnou předložku, zboří se svět? Nezboří. O chybách už jsem taky psala, takže pokud s nimi neúspěšně bojujete, odbočte tady. Nezapomínejte na to, proč se angličtinu učíte - abyste se domluvili. A domluvíte se, i když zapomenete člen, nebo - nedej bože - použijete nesprávný slovesný čas. Nebuďte na sebe příliš přísní; chyby dělají i rodilí mluvčí a nezažila jsem, že by se z toho někdy hroutili.

Buďte na sebe hodní. Netýrejte se aktivitami, které vás nebaví. Jestli rádi čtete, čtěte i v angličtině. Ale jestli vás čtení nebaví ani v češtině, nebude vás pravděpodobně bavit ani v žádném jiném jazyce. Zkuste najít to, co vás bude bavit - sledování dokumentů o přírodě, rozhovor s vašim oblíbeným hercem, podcast o cestování... Když vás to bude bavit, poleze vám angličtina do hlavy mnohem snáz a nebudete mít tendence ji pověsit na hřebík, jako jsem to udělala já kdysi s kolem.



Elektrokolo je ostuda. Nebo ne?

Jeden můj kamarád, nadšený cyklista a sportovec, elektrokola nesnáší. Zastává názor, že pokud někdo nemá na to ten kopec vydupat, nemá na kolo vůbec lézt. Ty správné cyklistické emoce je totiž v jeho očích možné zažít pouze skrz námahu, přemáhání sebe sama a následnou vrcholovou euforií ze zdolaných výškových metrů. Elektrokolo je v jeho světě potupa vhodná tak maximálně pro stařenku ze samoty u lesa, která potřebuje dojet do nejbližší vesnice do obchodu.

Náš náhled na svět je v lecčems podobný, ale v tomhle s ním nesouhlasím. Elektrokolo mi totiž pomohlo odbourat dlouholetý blok v mé hlavě a přenastavit můj "cyklistický mindset". Pryč jsou myšlenky typu "to nezvládnu", "na to nemám", a "radši vůbec nikam nepojedu". Už nemám strach. Nebojím se naplánovat delší trasu a neděsím se kopců, protože vím, že to dám. Můj kamarád by namítal, že s normálním kolem by moje fyzička vypadala úplně jinak.... jenže já myslím, že ne. Protože bych na to kolo možná za celý rok vůbec nesedla. Takže... co je víc?

S angličtinou je to stejné. Pokud vás v učení nebo jejím používání brzdí strachy, obavy a nedostatek sebevědomí, neházejte flintu do žita.  Určitě existuje způsob, jak se vašich bloků v hlavě zbavit, strachy překonat a angličtinou se začít bavit a bez obav ji používat. Jen je potřeba ho najít.



Pokud byste v hledání vaší ideální cesty k angličtině potřebovali pomoct, napište mi na karolina@rybkova.cz . Kromě výuky angličtiny nabízím i jazykové konzultace, kde spolu odhalíme jaké obavy vás limitují a s čím nejvíc bojujete, probereme vaše časové možnosti a identifikujeme, jaký typ studenta jste a já vám na základě těchto informací poradím, jaké metody při učení zvolit a kterým se ve vašem případě zdaleka vyhnout. A přidám i několik vyzkoušených tipů a triků, díky kterým dokážete na své angličtině zapracovat sami v pohodlí svého domova.



Další články na blogu: